Problematika uvádění technických norem v právních předpisech

Používání technických norem
 
Používání technických norem je založeno na principu dobrovolnosti. Tomu též odpovídá platná právní úprava v ČR, která stanoví, že „česká technická norma není obecně závazná“ (viz § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb.). Shoda s technickou normou by měla být jedním ze způsobů, jak je možné stanovené požadavky splnit, přičemž taková technická norma by měla být technickým vyjádřením obecného právního požadavku, který však může být splněn i jinými prostředky. Dobrovolný charakter používání technických norem tak tedy umožňuje přijímat vyspělá technická řešení bez ohledu na rozdílnou technickou úroveň účastníků trhu.
 
Technické normy se na druhou stranu samozřejmě mohou stát smluvně závaznými v obchodních smlouvách mezi dodavatelem a odběratelem, nicméně v takových případech se jedná výlučně o soukromoprávní smluvní vztahy.
 
Stávající stav
V současné době je pohled na problematiku uvádění technických norem nebo odkazů na normy značně rozdílný. Tato názorová roztříštěnost se následně projevuje v nejednotné legislativní praxi, kdy se vyskytují vedle předpisů využívajících principu předpokladu shody (viz § 4a zákona č. 22/1997 Sb.), předpisy, které technické normy zezávazňují tím, že na ně přímo odkazují v textu právní normy nebo v příloze, eventuelně v poznámkách pod čarou (např. vyhláška. č. 35/2007 Sb., o technických podmínkách požární techniky). Podle našeho právního názoru zezávaznění technických norem formou přímého odkazu odporuje ust. § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb. Zezávaznění technických norem je nadto řešeno zpravidla podzákonnými prováděcími právními předpisy (nařízení vlády, vyhlášky) a z tohoto důvodu nelze vůči zákonu č. 22/1997 Sb. uplatnit princip lex specialis derogat legi generali. Toto platí, budeme-li uvažovat s tím, že zákon č. 22/1997 Sb. je obecným právním předpisem vztahujícím se k tvorbě a uplatňování veškerých technických norem. Zda-li se zákon č. 22/1997 Sb. vztahuje pouze na tzv. výrobkové normy či lze jeho ustanovení uplatnit obecně na veškeré normy je předmětem dalšího výkladu a právní názory na tuto problematiku nejsou jednotné.
 
Problematice odkazování na technické normy se také podrobně věnoval Ústavní soud ČR ve svém nálezu č. 40/08 ze dne 26. 05. 2009.  Ústavní soud ve svém nálezu uvádí, že české technické normy jsou zvláštním druhem norem, ve kterých jsou upraveny velice specifické požadavky, obsahují technický popis parametrů výrobků, konstrukcí, materiálů i složitějších celků z těchto částí tvořených. Technické normy tak dle názoru Ústavního soudu obsahují informace o obecně uznávaných technických řešeních, základní zákonné požadavky bezpečnosti konstrukční, materiálové, protipožární, hygienické či ochrany zdraví a životního prostřední. Technické normy tak pokrývají téměř všechny oblasti lidské činnosti.
 
Z výše citované pozitivní právní úpravy vyplývá, že české technické normy nejsou obecně závazné. Technické normy jsou považovány za kvalifikovaná doporučení (nikoliv příkazy) a jejich používání je nezávazné, pouze dobrovolné.
 
Existuje však celá řada případů, kdy je dodržení požadavků konkrétních českých technických norem vyžadováno zákonem nebo podzákonným právním předpisem. Povinnost postupovat při určité činnosti v souladu s českými technickými normami může vzniknout především na základě ustanovení právního předpisu, které stanoví, že ve vztazích upravených tímto právním předpisem je nutno dodržovat české technické normy. V těchto případech již lze o určité závaznosti těchto norem hovořit. Technické normy tedy nejsou obecně závazné, v určitých případech se však stanou obecně závaznými, pokud na ně konkrétní právní předpis výslovně odkáže.
 
Odkazy na technickou normu v právních předpisech mohou mít z hlediska jejich síly formu odkazu výlučného (povinného) nebo indikativního.
 
Výlučný odkaz určuje shodu s technickou normou, na kterou se odkazuje, jako jediný způsob splnění příslušného ustanovení daného právního předpisu. Technická norma tak doplňuje nekompletní právní požadavek, a stává se tak vlastně součástí právního předpisu. Tím vzniká povinnost řídit se ustanoveními příslušné normy pro ty subjekty, kterých se daný právní předpis týká. I když ani v tomto případě většinou nejde o obecnou závaznost, je možno říci, že ve vztahu k plnění požadavků příslušného předpisu se odkazovaná norma nebo její část stává závaznou.
 
Forma výlučného odkazu je využita např. ve vyhlášce č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb a dále např. ve vyhlášce č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území – viz § 20 odst. 5 vyhlášky „ Stavební pozemek se vždy vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno a) umístění odstavných a parkovacích stání pro účelné využití pozemku a užívání staveb na něm umístěných v rozsahu požadavků příslušné české technické normy pro navrhování místních komunikací, což zaručuje splnění požadavků této vyhlášky.
 
V případě indikativního odkazu je shoda s technickou normou jen jedním ze způsobů, jak tyto požadavky splnit. Technická norma v tomto případě konkretizuje obecný, souhrnný právní požadavek, který však může být splněn jinými prostředky. Forma indikativního odkazu je uplatněna v ust. § 4a zákona č. 22/1997 Sb., pokud jde o harmonizované nebo určené normy. Institut určených norem měl v neharmonizované sféře sloužit zejména u předpisů, které stanovovaly posuzování shody.
 
Pokud jde o přesnost, odkaz může být všeobecný, nedatovaný nebo datovaný.
 
Všeobecný odkaz na technické normy zahrnuje normy jako celek, aniž by je určoval individuálně.
 
Nedatovaný odkaz (někdy nazývaný „dynamický‘) určuje konkrétní technické normy takovým způsobem, že revize technické normy neznamená potřebu novelizovat předpis.
 
Datovaný odkaz na technické normy (někdy nazývaný „statický‘) určuje konkrétní verzi konkrétní technické normy. V případě revize technické normy je proto třeba bezprostřední změny právního předpisu.
 
Dále se rozlišuje mezi přímým a nepřímým odkazem.
Podstatou přímého odkazu na technickou normu je, že jejím splněním se splňují příslušné požadavky technického předpisu. Nepřímým odkazem se rozumí obecné ustanovení vyžadující například, aby výrobky vyhovovaly „současnému stavu vývoje“. Tyto takzvané „odvislé doložky“ jsou pak považovány za splněné technickými normami.
 
Zvláštním typem obecného, nepřímého, indikativního odkazu je použití harmonizovaných evropských technických norem na základě tzv. nového přístupu k technické harmonizaci a normalizaci, resp. českých harmonizovaných technických norem na základě zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
 
Návrh řešení dané problematiky z pohledu ÚNMZ
Navrhovaným řešením je plně prosadit princip určených norem v souladu s ust. § 4a zákona č. 22/1997 Sb. (indikativní odkaz). Tato praxe ovšem klade značné požadavky na tvůrce právního předpisu z hlediska věcné odbornosti. V právním předpise je třeba specifikovat obecné technické požadavky a stanovit povinnost jejich splnění a dále uvést, že tyto technické požadavky se považují za splněné, je-li postupováno podle platných určených norem.
 
Praktickým příkladem, který využívá principu určených norem je návrh vyhlášky Českého báňského úřadu, kterou se mění vyhláška č. 10/1994 Sb., konkrétně § 11 odst. 1 „ Korýtka a vaky pro stavbu vodních uzávěr musí být vyrobeny z plastů, musí mít dostatečnou pevnost a stabilní tvar a nesmí být příčinou vzniku výbuchu od statické elektřiny. Tyto požadavky se považují za splněné, pokud korýtka a vaky vyhovují požadavkům určených norem“ (v poznámce pod čarou je odkazováno na § 4a zákona č. 22/1997 Sb.). 
 
Dalším příkladem právního předpisu, který využívá principu určených norem, ovšem bez přímého vyjádření předpokladu shody, je vyhláška č. 257/2009 Sb., o používání sedimentů na zemědělské půdě. Konkrétně § 2 odst. 1 „Limitní hodnoty rizikových prvků a rizikových látek v sedimentu jsou stanoveny v příloze č. 1 k této vyhlášce. Limitní hodnoty jsou stanoveny při použití postupů podle určených norem (§ 4 odst. 1 a 2) publikovaných ve Věstníku Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. Určenou normou se rozumí česká technická norma, další technická norma nebo technický dokument mezinárodních, popřípadě zahraničních organizací nebo jiný technický dokument obsahující podrobnější technické požadavky, určené a oznámené k této vyhlášce podle zákona o technických požadavcích na výrobky (dále jen „určená norma“). Dodržení limitních hodnot se prokazuje protokolem o výsledcích analýz vzorků sedimentu odebraných před a po jeho vytěžení a průvodním listem odběru vzorků sedimentu. Vzor formuláře průvodního listu odběru vzorků sedimentu je uveden v příloze č. 2 k této vyhlášce.
 
Vzhledem k tomu, že princip určených norem je zakotven pouze v zákoně č. 22/1997 Sb. a není zcela jasné, zda-li se zákon č. 22/1997 Sb. vztahuje pouze na tzv. výrobkové normy, kde lze vyjádřit předpoklad shody či lze jeho ustanovení uplatnit obecně na veškeré právní předpisy, které využívají technické normy, tedy i takové, kde nelze vyjádřit předpoklad shody, je vhodné zvážit novelu    zákona č. 22/1997 Sb., která by uvedenou věc jednoznačně řešila.
 
Považujeme současný stav, kdy Česká republika nemá ujednocený pohled na věc uvádění technických norem v právních předpisech, přičemž s tímto stavem jsou spojeny narůstající potíže jednotlivých resortů, za nadále neudržitelný. Proto ÚNMZ v rámci připomínkového řízení v souvislosti se změnou Legislativních pravidel vlády navrhl doplnění těchto pravidel, aby bylo dosaženo sjednocení odkazování na technické normy v právních předpisech ČR.